STŘIH a copánky padají na zem

Jak se odstřihnout, aby to tolik nebolelo? A vlastně koho? Změnila jsem se. Pro mě je tato změna přirozeným vývojem. "Holčička" jednou ráno vezme nůžky a odstřihne si mašličky i s culíky. Úleva, ale jen v ten okamžik. Následuje čtrnáctidenní ticho. První STŘIH.

Osamostatnění a hledání vlastní existence proběhlo velmi bouřlivě a možná i s celoživotními následky. Po ohlédnutí konstatuji, že úspěšné. Našla jsem se. Druhý STŘIH.

 A třetí? Tak ten stále probíhá. Nacházím se i mí blízcí v jeho dění. Zažívám úsměvné okamžiky, při kterých rychle zakrývám obrazovku počítače, jelikož si ještě nejsem jista, zda už mohu naplno před rodiči vyložit karty na stůl. K svátku, k narozeninám dostávají ode mne dárky, které nečekají. Se zájmem prohlédnou a odloží do skříně. Ale neděje se tomu pokaždé. Jsou i chvilky, kdy mi jednou večer řeknou, že by chtěli sehnat další knihu od toho zajímavého pána, který moc hezky mluví o zázracích. A nebo, jak vlastně tedy ten vesmír podle tebe funguje? Uděláme si dnes k obědu tofu…?

 Pro tyto letmé náznaky, že svým chováním, nikoliv řečmi (to nemá smysl), dokážu vzbudit zájem, překvapení nebo myšlenky, jež proudí až do srdce, jezdím s láskou domů a s batohem plným dalších překvapení. A nazpátek do svého světa si odvážím přeplněný batoh jídlem.

Miluji tuto produktivní výměnu. Co asi dostanu o Vánocích za andílky?